DÍL I. – POVŠECHNÁ HISTORIE OBCE
Když jsem byl v roce 1935 pověřen obecním zastupitelstvem v Dolních Rokytňanech, abych zaznamenával důležité události v Pamětní knize obce, těžce jsem nesl její nedostatky. Tak jsem si ji nepředstavoval. Chtěl jsem, aby začínala pohádkou.
„Byl jednou jeden…“, ano, tak nějak. Chtěl jsem, aby začínala historií starou, dávnou. Tím, co nepamatujeme již, ale někdo dřív nám na papír zachytil a tím uchoval.
Necítil jsem se zprvopočátku sám dosti silným, bych se o to pokusil. A přece touha neutuchá. Probouzím se po přednášce pana řídícího učitele v .v. Václava Kubíka z Dětenic, spolužáka Josefa Pekaře, historika, který nám zanechal „Knihu o Kosti“, dodávám si odvahy a začínám shánět „staré paměti obce Dolních Rokytňan“. To bylo v roce 1936, pokračuji v roce 1937 a jarem 1938 píši pro věčnou paměť to,co jsem chtěl kdysi mít.
V práci mi byl nápomocným Václav Kubík z Dětenic se svými záznamy, Pekařova kniha o Kosti, důstojný p. farář Alois Dumek v Osenicích, okresní soud v Libáni, výpisy Zemského archivu v Praze a staří usedlíci a pamětníci v obci.
Těm všem patří můj dík.
V Dolních Rokytňanech v lednu roku 1938
Josef Javůrek v.r.
Dolní Rokytňany (1935)
OBEC DOLNÍ ROKYTŇANY
Obec naše patřila k c.k. okresnímu hejtmanství v Jičíně. Tehdy bylo složeno ze tří okresů: libáňský, sobotecký a jičínský – nějaký čas patřil sem i novopacký. Nyní jsou tyto okresy sloučeny v jeden, se sídlem v Jičíně.
Rokytňany leží při silnici Libáň – Mladá Boleslav. Jest konečnou obcí okresu na straně jihozápadní. Katastrem prochází železniční trať Kopidlno – Bakov, s odbočkou na Dobrovici. Zastávka Rokytňany jest na katastru obce Osenice, od obce vzdálena asi 1 km. Obcí vede autobusová linka Libáň – Mladá Boleslav. Autobus jezdí 5 x denně sem a tam.
Nadmořská výška obce jest asi 230 m. Jižní část obce spadá do nížiny, táhnoucí se od Domousnic a Rabakova směrem k zastávce Rokytňany a dále k dávno zničené obci Lhotě Dětenické a ke vsi Brodku. Severní část stoupá k vrchovině Kopanina, jejíž nejvyšší bod jest 373m nad mořem. Zatím, co k východu se pahorkatina prudčeji zvedá podél silnice, k západu se zvyšuje pozvolna. Nejbližší město Libáň jest vzdáleno 8 km, Jičín 25 km a Ml. Boleslav 18 km.
Děti školou povinné docházeli do Osenic, kde byla čtyřtřídní Foerstrova škola, později jednotřídní, až konečně pro nedostatek žáků úplně zrušena a děti dojíždí nyní do Dětenic.
V Dol. Rokytňanech byla škola prý v čp. 42 – spíše však v čp. 13, které svojí stavbou by tomu odpovídalo do r. 1826, kdy se počalo vyučovat v nově postavené škole v Osenicích. Známá jsou jména dvou učitelů, kteří v Rokytňanech učili a to: Charvát a syn Ignáce Foerstra Jan, uváděn jako podučitel.
Vypráví se, že i pošta bývala Hor. Rokytňanech v čp. 28. Telefon má obec od roku 1950, napojený na poštu v Dětenicích. Katastr obce Dol. Rokytňan měří 311 ha 73 arů. Půda je z více jak 3/4 těžká, jílová nebo černava. Zbytek tvoří červinky, nebo hlinky. Luk je zde dostatek, ale jsou převážně vlhké a porost spíše kyselý.
Místní pojmenování pozemků – hlavní i vedlejší.
Na západní straně obce: V širokých (v Chobotě, v Malém rybníku), v Dolcích (pod Dolci), na severní straně: na Varhanách (přední Varhany), Kopanina (rybnička – Kozínek- na Stráni – v Rokli – na Bábovce – na Štvrti), na Matlasovsku (na Černý – pod Hořánky – na Bartoňci), Trnava (nade Brodkem – na Jívě – Beránka – Horka – na Příhoně – u Brůdku – u Borečova – u Dubu – na Pískách – u Kvítku).
Na pozemcích se pěstují všechny běžné obiloviny luštěniny, cukrovka a brambory. Dařilo se dobře jeteli dvousečnému (hlavně na semeno), vojtěšce. Výnosy obilovin však pokulhávají za výnosy v obcích sousedních pro špatnou půdní bonitu (4 a 6 třída) a mokro. Je dávno tomu, co pěstoval se zde len, proso a čočka.
Z chovu hospodářských zvířat vymizely ovce po roce 1900, které tu byly chovány ve větším počtu téměř v každé chalupě.
Obyvatelé se zde živili hlavně zemědělstvím. Životní úroveň byla u nich nízká. Kol r. 1900 byly zde 4 rodiny s jistou finanční rezervou, ostatní byli zadluženi. Před 100 – 120 léty bylo zde hodně žebráků. Ve staré knize chudých bylo zaregistrováno 40 zdejších občanů, jimž obec vyplácela po 1 koruně ročně chudinské podpory.
Bylo zde 60 pop. čísel, celkem méně výstavných, většinou ze dřeva stavěných. Byly tu 3 hostince s polemi 2, později i obchod se smíšeným zbožím, 1 kovář, 1 kolář, 2 ševci, 1 krejčí.
Stavy k 1. lednu 1967 ve sloučené obci Rokytňany (Dolní a Horní).
Z původních 103 čís. popisných je jich 10 zbouráno, 16 neobydlených, obydlených 1 osobou 23. Počet obyvatel 174, z toho v D.R: 101, v H.R. 73. z toho mužů 49 /34 Žen 52 /39
K tomu 6 osob mimo domov, v učení, na vojně apod.
Vdov celkem 23. V Dol. Rokytňanech 13, v Horních 10.
Vdovců celkem 4, v Dolních Rokytňanech 2, v Horních také 2.
Zaměstnaných můžu celkem 43, žen 39.
Z toho v zemědělství mužů 16, žen 28.
Důchodců celkem 70, z toho 29 mužů a 41 žen.
Dětí školou povinných bylo 20.
Tolik k povšechnému popisu obce.
DÍL II. – Rokyťany, Matlasovsko
R O K Y Ť A N Y
Správné jméno je Rokyťany, od staročeského „rokyta“ /znamená jíva:/. Dosud se tu některým pozemkům říká „Na jívě“.
Kdyby tam tudy protékal potok, byli by mu staří říkali asi Rokytňany. Ale není tu říčky Rokytné a staré listiny znají jen Rokyťany a to Malé, jimž se nyní říká Horní a Velké, nyní Dolní.
Na Prachově se také jedné louce říká „v Rokyťanech“, jak se dočítáme v tamní katastrální mapě.
Horní Rokytňany jsou malé a je to starodávná osada, založená na základě staročeského práva výpovědního. Dle tohoto práva staročeského půda sedlákovi byla jen propůjčena a zůstávala stále majetkem pánovým; proto ji nemohl sedlák ani prodat, ani odkázat, mohl ji jen doživotně užívat, když ji dobře obhospodařoval, jinak mu ji pán vzal. Pravidelně však vrchnost po zemřelém podaném ponechávala grunt jeho rodině dál. Výhodou práva staročeského bylo, když stavení shořelo, že nové stavěl pán a ne sedlák. Katastry starých osad bývaly dle Pekaře malé.
Rokyťany Velké čili Dolení vznikly dle Pekaře až v době kolonizační, t. j. ve třináctém nebo čtrnáctém století po Kristu, kdy vrchnosti povolávaly německé osadníky a přidělily jim lesní půdu, aby ji vykácením, čili vyklučením, neboli korčením proměnili v role. Že se to dělo i ohněm, svědčí jméno osady Žehrov. Němci z pohraničních horských krajin rádi se usazovali v úrodných našich krajinách a vrchnost jim půdu pouštěla do vlastnictví, tj. prodala a sedlák mohl jí volně nakládat, tj. prodat, nebo odkázat dědicům. To bylo právo německé, čili půrkrechtní, neboli emfyteutické. Ale když grunt shořel, musel si ho sedlák znovu vystavět sám. Kolonizační osady mívaly velké katastry, takže Lhotě, která měla jen 278 korců (našich asi 435 korců) říkali „Malá“, zatím co staré osady mívaly třeba jen 150 korců.
Korec je míra kolonizační a jméno odvozeno je od slova korčík, t.j.kácet. Korcem pole se rozuměl pozemek, na který se vysel korec obilí. Ale na špatné půdě bylo třeba setby hustší a korec pole byl menší než korec úrodné půdy. Ale i korce na seté obilí byly různé. Jiný byl pražský korec než libáňský a sobotecký byl větší než oba. K tomu je ještě korec s vrchem, který byl o 1/8 větší, než korec sehnaný. Ale největší byl “osepní korec“, kterým se měřil oves odváděný vrchnosti, někdy i vrchovatý.
Lado bylo pole, které se osévalo až po 4 nebo 6 létech, v nichž leželo úhorem.
Staří Čechové korců neznali a měřili pole na hony, čili záhony. Počítali je na kopy. 10 až 12 záhonů bylo asi tolik, jako pozdější 1 korec. Jedna kopa záhonů byla 5 -6 korců a lán míval asi 12 kop záhonů, tj. 60 až 70 korců,tj. našich 95 až 110 korců. Louky se měřily na fůry sena: 1 fůra dvouspřežní byla 1 korec.
Slovo lán vyskytuje se také teprve v době kolonizační /třinácté století/ a je utvořeno z německého slova „Lehen“, tj. česky “Léno“ a znamená statek postoupený v dědičné užívání od majitele panství tomu, kdo se pánu zavázal slibem věrností a poslušností. Tento slib staročechové jmenovali slibem “člověčenství“ a poddaní ho museli obnovovat každému novému pánu.
Ale byl velký rozdíl mezi lánem šlechtickým, které šlechtic dostal od krále a na kterém nejen povinnost roboty nelpěla, ale ani platů, jen povinnost služby vojenské, nebo dvorní „rytířské“ a mezi lánem poddanským, z něhož se platilo i robotovalo.
Byly však i svobodné lány selské, vzniklé v době kolonizační, osvobozené od platů i robot, jejichž držitelé byli za to zavázáni vrchnosti službami (rychtáři), nebo vojensky jako mánové a nápravníci, nebo dvořáci. To byli svobodníci.
Vrchnost byla lennímu mannovi ochráncem, ale i soudcem, takže dominium byl stát ve státě. Člověčenství bylo dědičné,děti byly pánovi zavázány jako rodiče. Proto se nazývala vrchnost “dědičným pánem“ svých lidí a tito zase „dědičnými poddanými“. Volnosti pak mohl poddaný nabýti jen propuštěním, čili „vejhostem“. Ale to stávalo se velmi zřídka. /V závěti věrnému služebníku/.
Bez vejhostu nemohl se přestěhovat na cizí panství a to bylo těžkou křivdou na těch dětech, které nemohly dosáhnout gruntu nebo u podruhů. Teprve v roce 1781 císař Josef II. Udělil poddaným právo volně se stěhovat. Ale kdo držel grunt, ten na něm lpěl a nestěhoval se. Kolem roku 1700 vrchnost Kostecká vydala instrukci, že bez svolení pánova sedlák nesmí prodat dobytka, ani drůbeže.
Poddaný původně pomáhal pánovi i branně v těch dobách rytířských válek a při postupu nebo prodeji gruntu ve městě i ve vsích se skoro vždy poznamenává: „Zbroj, která k tomu gruntu přísluší“. Nejčastěji to bývá přední i zadní kus, nebo přední a zadní plech s řemením “poklhaubec“ a voštěp neboli voštipec. Někdy je to „vobojček“, plechový zárukávník a šavle. Zřídka to bývá ručnice půlháková. Asi r. 1620 tyto zprávy úplně mizejí a v nových půrkrechtních knihách Valdštejnských z roku 1633 není o zbroji selské ani zmínky.
Původně poddaní neměli práva kšaftem odkázat statek příbuzným, neboť patřil vrchnosti, leč by jim vrchnost propustila „odúmrť“. Pekař soudí, že Lobkowicové Kostečtí to právo sedlákům pustili. Občanský zákoník z r. 1811 sice dovoluje svobodně pořizovat poddaným, ale to se v Čechách nevztahovalo na sedláky nezakoupené, ty osvobodil teprve rok 1848.
Výkupem a zrušením roboty v r. 1848 a zřízením okresních soudů /v Libáni začal úřadovat 3. června 1850/ přestala moc vrchnosti nad poddanými, obce staly se svobodnými a odpadly od panství. Tak se osamostatnily nejen Dětenice s Brodkem, Osenice, oboje Rokytňany a Bačalky, ale odpadly i ty části Veselice /patnáct domů se 121 poddaným/ a Bystřice /40 domů se 288 obyvateli/, které panství patřívali. Ale přece něco panství zůstalo a to bylo virilní právo. V obecním zastupitelstvu majitel panství měl právo zasedat bez volby. Teprve převrat 28. října 1918 zavedl rovné právo občanů bez ohledu na jejich majetek.
M A T L A S O V S K O
V Rokytňanech byly i velké statky 5/4, jak jich na celém Kosteckém panství bylo jen 10. V Malých Rokytňanech býval však i dvoulán Matlasův, tam, kde se dosud říká „na Matlasovsku.
R. 1779 pásl 12tiletý pasák Václav Kostelecký z Rokyťan na poli „Kovárna“ zvaném vepřový dobytek a jedna svině vyryla hrnec s penězi. Bylo jich přes žejdlík, ale hrnec se rozsypal. Pasák peníze zahliněné chtěl umýt v rybníčku, ale několik penízů mu uklouzlo do bahna. Při těch penězích byly též 4 páry silně stříbrných spon, které si vzala manželka majitele panství a tak zmizely. Ale peníze byly poslány do Prahy, kde učenec Andakt Voigt poznal, že jsou to peníze polské z doby Boleslava Chrabrého a uložil je v muzeu pražském. Nález ten svědčí, že zeman Matlas z Horních Rokyťan zúčastnil se výpravy knížete Břetislava I. do Polska r. 1039, odkud se Čechové vrátili s velikou kořistí a Břetislav přivezl do Prahy i tělo sv. Vojtěcha. Ale královna Polská Rejčka, vdova po Boleslavu Chrabrém obžalovala proto Břetislava I. u papeže ze svatokrádeže. Aby usmířil papeže, založil Břetislav I. kapitulu čili sbor kněží ve Staré Boleslavi a k obživě daroval jim mezi jinými statky i Dětenické panství, pokud mu patřilo r. 1052.
V pozdějších bouřlivých dobách některý potomek Matlasův poklad zakopal, ale sám asi zahynul, neboť poklad zůstal utajen.
Berní rolle /rulla/ z r. 1654 udává nám, že r. 1653 ukoupil Jiřík Matlas, patrně potomek Matlasa Matěje z Malých Rokyťan grunt ve Velkých Rokyťanech, /později č. p. 23 – nynější majitel Jaromír Velechovský/. Tento Jiřík Matlas vlastnil 30 strychů polí. Dlouho zde as nepobyl, neboť není nikde více záznamů o tomto největším kdysi sedláku Rokytském.
DÍL III. – Náš kraj za válek husitských
V době Husově český lid a zemanstvo i velká část vyšší šlechty přestoupili k víře Husitské, čili podobojí. Také kostel osenický stal se kališnickým. Dle zachovaných náhrobních kamenů býval tu husitský kněz Mikuláš Pelhřimovský, jehož matka i manželka byly v kostele tom pochovány.
Kostel stával na farské zahradě, a místo, kde se do něho vcházelo, je označeno křížem. Nápis zní: „Letha LXXIII /73/ umrzela pocztivá vdova Alzbieta Gilkova matka knieze Mikulasse Pelrzimovského. Též letha LXXVI /76/ umrzela manzielka geho gmenem Anyska, obie tuto v tomto chrámu podle sebe odpočívati, ciekaje przissti Krista k soudu.“
Po válce třicetileté kostel přeměněn v katolický a náhrobních kamenů použito na dlažbu v předsíni chrámové tím způsobem, že byly nápisem obráceny do země. Potupa stala se jim záchranou. Po zrušení starého kostela byly vsazeny do zdi farské zahrady, kde trpěly deštěm. Po převratu /r. 1918/ nařídil Památkový úřad, aby vsazeny byly do zdi v novém kostele, postaveném v r. 1865. Ale potom svolil, aby byly umístěny ve hřbitovní kapli.
Arcibiskupství Pražskému před válkou husitskou patřily u nás Žerčice s hradem, Stará /dnes Staré Hrady/ s hradem, Libáň, Hřmenín, Sedliště, Važice, Psinice, Křešice, Buchary, Bučeves, Vršce, Chyjice, Samšina, Domousnice /9 statků/, Čížovky, Kobylnice, Semčice, Mcely, v Dětenicích 5 zemí /statků/, v Pěčicích 1 statek, v Mladé Boleslavi 11 polí /statků/ poddanských a dvůr i mlýn, ve Chřelině 5 pozemků chudých, z nichž se platila káď soli.
Kapitule Vyšehradské zase patřilo 7 usedlostí v Ujkovicích a 3 popluží v Jeseníku. O ty statky církev katolická přišla.
Bratry Bartoše a Bernata z Valečova nazývá Žižka v listě jim zaslaném /r. 1423/ „Bratři mojí vždy věrní“. Za to bylo jim vytrpět mnohá příkoří od bohatých pánů sousedů: Jana z Michalovic a Mikuláše Zajíce z Kosti. Proto asi Petr a Václav Ušákové z Obrubec zůstali katolíci a též Václav z Charvátec, jenž byl ve službách Michalovických. Také Samšinský zeman Otík Vrba z Oslovic byl katolík. Zuřivým nepřítelem Husitů byl Ota z Bergova, pan na Troskách. Jeho katolictví mu dovolilo, že za temné noci v roce 1415 přepadl s lezl bohatý klášter Opatovický mezi Hradcem a Pardubicemi, tamního opata do smrti umučil, protože mu o velikém pokladu klášterním nepověděl.
Za to Petr a Václav bratři Zvířetičtí i Rožďalovický Mikuláš z Machova, Jan Rozvoda ze Stakor, Rameš z Hrádku sedící na Chlumu u Bobrovice, Mstidruh z Bobrovice a Václav Halíř z Jičíněvse byli kališníci. Také Hašek Ostrovký z Dětenic a Čeněk Vartemberský z Veliše přijali víru podobojí, ale potom bojovali proti Žižkovi. Štěstí jim přálo, neboť se vždycky včas útěkem zachránili. Jen v boji pod Vyšehradem 1. 11. 1419, kdy Zikmund postavil české pány na nejhorší místo „U močidel“, takže jich tu padlo mnoho, Hašek z Dětenic byl zajat, ale ztratili tam syny i Kostecký Mikuláš Zajíc i Jan z Michalovic.
Pověst, že Žižka obléhal Kost, ale nedobyl ji, je lichá. Žižka nikdy u Kosti nebyl. Šlechta takové pověsti měla ráda – dodávalo to slávy jejímu sídlu. Také Veliše Žižka nedobýval, protože se nezdržoval dobýváním tak pevných míst; ale plenil Čeňkovy statky a zkazil tvrz Smidary, jež patřila Čeňkovu panoši Janu Ohništkovi a také tvrz Mlázovickou dobyl, protože zeman tamní Černín byl nepřítel Husitů.
Střevačská škola má zapsánu pověst, že tenkrát /r. 1424/ Žižka táhl skrze Střevač.
Též o Troskách se vypravuje, že je Žižka marně obléhal. Zjištěno jen je, že r. 1424 Žižka dobyl jiné tvrze Otty z Bergova, totiž Chlumce.
Bradlec patřil královně Žofii, vdově po Václavu IV. Velišský Čeněk z Vartemberka, který tehdy ještě držel s Husity, zajal u Jičína purkrabího Petra z Chlumu, když se vracel z Lichtenburka na Bradlec, zajatého před hrad přivedl a takovým způsobem se hradu zmocnil.
Na Kumburce panoval horlivý přívrženec kalicha Hynek Krušina z Lichtenburka, vůdce Orebických. Orebští byla sekta Táborů a také bratři Valečovští byli hejtmany Orebských. Hynek Krušina táhl ku pomoci Pražanům, cestou zmocnil se Mnichova Hradiště na měl největší zásluhu o vítězství Pražanů pod Vyšehradem 1. 11.1420. Ale potom vzal si za manželku Kosteckou Annu z Hasemburga a někdy před rokem 1427 přestoupil k Zikmundovi a byl mu věrně oddán. Přestoupil asi zase na katolictví jako Hašek z Dětenic, neboť do Paky dosadil katolického faráře.
Když Žižka r. 1419 s Pražany obléhal hrad Pražský,jehož posádka trpěla nedostatkem, tu Mikuláš Zajíc a Jan Michalec spolu s jinými chtěli dopravit do hradu 20 vozů se zásobami, ale Žižka je zaskočil a vozy jim pobral.